Ráno jsme se vzbudili do polojasného počasí bez deště. Kuchař si nemohl pomoci a udělal palačinky. Což mírně zpozdilo náš odjezd. Po snídani, koupeli, ranní hygieně a vyprázdnění dolního trávicího traktu jsme vyrazili směrem na Mikolajki. 
Slunce svítilo a vynahrazovalo déšť předchozího dne. Úspěšně jsme překonali cestu přívozu a odbočili na jezero Sniardwy. Úzkým průplavem jsme se dostali do jiného světa. Obrovské jezero, silný vítr, málo lodí. Jachtařský ráj. Takže jsme nakopli motor a jeli podél jihozápadního pobřeží. Břehy byly porostlé rákosím, proto jsme vyhodili kotvu a zůstali kus od břehu.
Byl čas oběda. Kuchař připravil francouzskou polévku s opečeným chlebem. Mezitím jsme na vodu spustili člun a vyrazili s Prokym prozkoumat břeh. Nic než rákosí tam nebylo. Všude samé rákosí.
Užívali jsme si v našem kotvišti klid a pohodu před odbočkou na jezero Warnolty, když se objevily problémy. Přijížděla loď Zeithummelů. Asi je přilákala vůně francouzské polévky. Pokoušeli jsme se je odstrkovat bidly, ale bylo to marné. Navázali se na nás a vzali naše zásoby útokem. Nechali jsme je a v klidu se s nimi rozdělili, i když jsme sami měli nouzi. Byl to ale od nás milosrdný počin, který se nám měl brzy vrátit.
Kuchař byl vyslán na rutinní kontrolu trupu lodi. Zvenčí. Leč přecenil své síly a ty mu nezbývaly při návratu na loď. Záchranná operace prováděná pouze silami naší posádky nebyla úspěšná, už jsme dávali našemu kuchaři sbohem. Neradi. Jeho instantní polévky od Vitany byly úžasné. Když tu přiskočil kapitán Dan. Našeho kuchaře vytáhl jednou rukou a druhou nám ještě umyl nádobí. To je chlapák. Mezi našimi posádkami vyrostlo pouto, které vydrží roky. Na důkaz přátelství jsme se rozhodli vyměnit si členy posádky. Já jako kapitán jsem odešel na jejich plachetnici, Emička přešla na náš motorový člun.
Kapitánský můstek obsadil náš kuchař. Prozatímně jsem jí propůjčil hodnost kapitán Majda.
Vzhledem k tomu, že Zeithummelovic paluba potřebovala uklidit, vzal jsem s sebou i našeho šurovače 2.
Posádky byly kompletní a mohli jsme vyrazit. Odpoutali jsme se, napnuli plachtu a jeli rychleji než větry. S rozhodností sobě vlastní jsem se chopil kormidla. Křižovali jsme jezero sem a tam a postupně jsme se přibližovali k našemu cíli. K rozhledně na severu jezera, kde byl zbytek našich lodí. Vítr foukal, loď jela v náklonu, až se na lodi sypalo nádobí. Všichni si to užívali a radostně výskali.
Dorazili jsme do cíle. Přistáli jsme u dřevěného mola, kam mezitím dorazil i kapitán Majda s naším motorovým člunem.
Když se osádka naší lodi opět setkala, dověděl jsem se, jaká dramata zbytek naší posádky potkal.
Emička ztratila čepici a tak ji vylovili z vody a jeli dál. Dorazili k rozhledně a tam zakotvili. Uf!!!
Kapitán Majda se opět nechal s radostí degradovat na kuchaře. Abych ostatním lodím ukázal jaký jsem grand, vzal jsem svou posádku do restaurace. Objednali jsme si skrovnou krmi. Polévku, taštičky masové a pohankové, kuřecí stejk, půl ovce a kozu.
Pocit z večeře a krásného dokování u rozhledny nám pokazila informace o tom, kolik stojí stání na molu. Zítra musíme vyrazit tak, aby jsme odjeli dřív než přijde výběrčí.
