Ráno mě s něžností sobě vlastní probudil můj plný močový měchýř. To je daň za to, že spím bez dýcháku. Vyšel jsem na palubu a dal vodu k vodě. Pak jsem z dlouhé chvíle přemýšlel o smyslu života a jak ze světa sprovodit všechny války. Už jsem měl řešení na dosah ruky, když se moje posádka vzbudila a veškeré mé bádání přišlo vniveč.
Posnídali jsme a vyrazili směrem na Mikolajki. Tam jsme měli v úmyslu doplnit lodní i tukové zásoby. A hlavně naší myčce Zuzce dopřát mytí vlasů. Cesta do Mikolajki nestála za zaznamenání, nic zvláštního se bohužel nestalo. Dokonce jsem se přistihl, jak si přeji, aby některá z ostatních posádek měla problém a potřebovala naši pomoc. No a prd.
V marině v Mikolajki jsme zakotvili s rutinní bravurou. Doplnili jsme vodu a mezitím dorazila loď Zeithummelů. Byli jsme připraveni pokořit Mikolajki.
Nejprve jsme dobyli sprchu a splachovací záchod. Nejprve jsem byl nervózní, že nemám u sebe lopatku. Panikařil jsem, že své exkrementy nebudu moci zahrabat. Ale nakonec jsem si vzpomněl, jak se splachovací zařízení používá. Vyšli jsme ven oblaženi jako z tureckých lázní. Po nábřeží jsme pokračovali dále a vybírali z nabídek místních restaurací. V jedné z nich jsme bohatě pojedli. Těstoviny od našeho kuchaře to nebyly, ale i tak nám pokrm chutnal. Abych vynahradil chybějící těstoviny, přidal jsem posádce i zmrzlinu. Jinak by se mi posádka vzbouřila a dostala kurděje. Náš čas se ve městě nachýlil ke konci a my museli vyrazit. Týden se chýlil ke konci a tak jsme naše lodě obrátili zpět k domovskému přístavu. Ten byl ještě daleko a tak jsme byli nuceni najít provizorní kotviště. Přistáli jsme v bohem zapomenuté zátočině v lůně panenské přírody. Krajina byla nedotčena člověkem až na destíky lodí okolo a stovky hrobečků přikrytých papíry na břehu. Oč liduprázdnější krajina byla, o to komáruplnější byla. Když píšu večer tento denní záznam, mám nohy jeden velký svědící štípanec a ještě musím poslouchat brnkálistu z vedlejší lodi. To bude zase noc.
