Páteční ráno. Před námi je poslední den plavby. Čeká už nás jen cesta zpět do mariny Wodnik. Probudilo mne podivné mručení. Pozorně jsem poslouchal, odkud to jde. Zvenčí. Vyšel jsem na palubu, abych našel původ neobvyklého zvuku. Šlo to z vedlejší jachty. Od Zeithummelů.
Zeithummelovým došly zásoby a kručelo jim v břichách. Byl to hotový orchestr. Sešli jsme se s ostatními posádkami a dohodli se, že jim pomůžeme z našich zásob. Nechtěli jsme je ale uvést do rozpaků. Naštěstí si někdo vzpomněl, že má Roman dnes svátek. Vytvořili jsme zástup gratulantů a každý nesl darem něco ze svých zásob.
“Vše nejlepší k svátku,” přáli jsme mu. Zeithummelovým se zaleskly slzy v očích. Z těstovin, svíčkové, melounu a dalších měli ohromnou radost. Zakrojili meloun a hladově se do něj zakusovali. Naše dobrosrdečnost nás zahřála v chladném ránu.
Po vykonání dobrého skutku, jsme skromně posnídali a vyrazili na cestu zpět. Cestou jsme míjeli známá místa, která v nás vyvolávala nostalgické vzpomínky. Když jsme projížděli nad Daníkovým utopeným mobilem, z piety jsme na něj zkusili zavolat. Kupodivu byl nedostupný.
Dojeli jsme ke zdymadlu a už rutinním způsobem najeli do komory.