Ranní plán byl nejpozději do půl osmé odplout a po česku zmizet, aby jsme se vyhnuli placení za kotvení. Leč po událostech z minulého dne byla moje posádka tak zmožená, že spala jako armáda Šípkových Růženek. Vzbudilo nás hysterické bušení na naší palubu.
“Pozor! Výběrčí jdou!” Křičel Patrik.
A opravdu, po molu se blížili tři vymahači a významně pohupovali baseballovými pálkami, které měli v rukách.
Bleskurychle jsem zareagoval. Odsekl jsem nás od mola i od ostatních lodí, vytáhl kotvu, nastartoval motor a zmizel v mlze. (Zapomněl jsem napsat, že jsme se probudili do husté mlhy.)
Nebylo to tak bezproblémové, jak by se mohlo zdát. V noci se vyrojily jepice a paluba jimi byla poseta v tlusté vrstvě. To v kombinaci s vlhkostí způsobilo, že paluba klouzala jako mýdlo ve vězeňské sprše. Posádky se po palubě pohybovaly jak v černobílé němé grotesce.
Nakonec se nám podařilo všechny nástrahy zdolat a my jsme pluli hustou mlhou vstříc nebezpečí. Kuchař ještě na rozloučenou výběrčím výsměšně zatroubil.
Díky mému orientačnímu smyslu a kompasu se mi brzy, po dvou hodinách jízdy, podařilo najít bezpečné kotviště asi o 800m dál od rozhledny.
Zde jsme zakotvili a kuchař začal připravovat zaslouženou bohatou snídani z našich skrovných zásob. Na začátku jsme jich měli rovných 100 tun a nyní v půlce se povážlivě tenčí. Nevím, jak se zbývajícími 99.976 tunami vystačíme do konce plavby.
K naší poklidné snídani se připojily dvě lodi klanu Datloslanečků.
Když se mlha zvedla, byl čas vyrazit. Dalším cílem naší expedice byla dvojice ostrovů v jezeře Sniardwy. Wyspa Pajecza a Czaro Ostrów. Na druhém ostrově leží Fort Lyek, což jsou opevněné sklady z 18. století. Zajímavé místo na výlet.
My jsme vyrazili neekologicky na motor, Datloslanečkové vyrazili svázáni jako katamarán ekologicky na plachty. Nebe bylo těžké a šedé, vyhlídky pochmurné. Cestou jsme se vyhýbali překážkám, které však byly označené. Celá posádka děkovala bohu, že jsem si vše osvojil v kurzu pro rychlokvašené kapitány.
Útrapy netrvaly věčně. Nebe se otevřelo a před námi se zaleskly dvě perly Mazurských jezer. Rozhodl jsem, že zakotvíme u ostrova Wyspa Pajcza a druhý ostrov dobudeme následně. Vyvázali jsme se u břehu a rychlou obhlídkou jsme zjistili, že ostrov se v ničem nevymyká ostatním částem národního parku. Byl posetý podpapíráky v různém stadiu rozkladu. Bylo možné oznámit souřadnice kotviště i zbytku expedice. Ať si taky užijí. Nejdříve dorazili Zeithummelové, následně Datloslanečkové. Bylo radostné přivítání, už jsme se neviděli téměř půldruhé hodiny. Na oslavu našeho šťastného shledání jsme ostatním nechali vylízat talíře od hrachové polévky Vitana®, dle staroslovanského zvyku.
Došlo na tradiční koupačku, opalovačku, skákačku do vodačku a podobně. Já na člunu, Patrik na paddleboardu jsme vyrazili na průzkum protějšího ostrova, nalézt nejlepší přístup k pevnosti.
Dobýt protější ostrov jsme se rozhodli na naší motorové jachtě. Expedice se zúčastnili zástupci téměř všech posádek. Našli jsme si dokonalou zátoku na přistání, kde byla doslova cítit historie.
Na břehu nás přivítala cedule s nápisem:
“KOCHASZ MAZURY!? NIE SMIEC!”
To na nás dýchlo příslibem epické krajiny. A opravdu. Vyrazili jsme pěšinou, která obkružovala ostrov. Ohromily nás neskutečné valy vybudované v 18. století. 
Bylo to prostě impozantní. Leč nebezpečné. Všude byly historické nástrahy a my jsme museli našlapovat s maximální obezřetností. Některé nástrahy byly označené bílými papírky, ale značná část nikoli. Štěstí stálo při nás a nikdo si žádnou smradlavou minu nenašlápl.*
Udělali jsme si památeční foto u vítací cedule a vrátili se na naše kotviště.
Tam jsme se dohodli, že zkusíme najít nějaké příjemné místo na přenocování. Naše posádka vyrazila jako průzkum. Zamířili jsme na východ k poloostrovu Szeroki Ostrów. Zde jsme se museli opět vyhnout mnohým nástrahám vodní cesty. Několikrát jsme se pokusili u nehostinných břehů zakotvit. Ale buď nás odehnalo dno plné útesů nebo nepřátelské domorodé obyvatelstvo. Dlouho, předlouho jsme hledali vhodné místo. Naše trpělivost byla nakonec náležitě odměněna. Můj bystrý zrak odhalil malou zátoku, která již na první pohled skýtala otevřenou náruč. Přistáli jsme v mělké zátoce. Skočil jsem s lanem z lodi, mé nohy se zabořily do hebkého písečného dna, po kolena mě omývala vlahá voda. Z nebes zahrála melodie z písně Dobytí ráje včetně zpěvu Danielka Hůlky. Uvázal jsem lano okolo stromu. Jediné, co chybělo, byly tančící domorodé ženy s věnci.
Idyla.
Kuchař se pustil do špaget bolognese a já informoval ostatní lodě o naší poloze.
Posádka mezitím prozkoumávala pobřeží a hledala, čím doplnit naše skrovné zásoby. Zjistili, že pobřeží je bohaté na perlorodky. Hezké, ale vysvětlil jsem posádce, že perel se nenajíme a vysypal jejich nález do vln.
V tu chvíli ožila radiostanice. Dozvěděli jsme se smutnou zprávu. Ostatní lodě nedorazí. Jejich kapitáni nebyli tak zdatní a nedokázali provést své lodě zrádnými mělčinami. Stáli jsme před těžkým rozhodnutím. Zůstat v tomto ráji, jehož pobřeží nebylo poseto lidskými exkrementy nebo se vrátit ke zbytku expedice, která byla tvořena, když už ne kamarády, tak někým, kdo se jako naši kamarádi tvářili. Rozhodování nám usnadnila místní fauna. 
Labutí rodinka se rozhodla, že nás z idylické zátoky vystrnadí. Bojoval jsem statečně. Pádlem jsem labuťákovi vysvětlil, kde je jeho místo v potravním řetězci. Že jestli nechce zazpívat labutí píseň, tak přestane tolik mávat křídly. Mým ratolestem se však zželelo malých labuťátek a my se rozhodli vyklidit pole. Vyrazili jsme vstříc kýčovitému západu slunce a za nedlouho nás již vítali naši druhové a hejna komárů.
Nyní dopisuji dnešní denní záznam. Poslouchám polskou omladinu, která se rozhodla udělat si z našeho WC na pobřeží svou kuchyň s otevřeným ohněm. Proti gustu …